Vozatajství

Počátky vozatajství jako sportu lze najít v období antických olympijských her, na kterých patřily závody válečných vozů k největším atrakcím. Počátkem novodobé historie závodů spřežení lze nazvat rok 1969, kdy se vozatajství stalo oficiální sportovní disciplínou Mezinárodní jezdecké federace (FEI). V rámci tvorby pravidel bylo ustanoveno, že každá soutěž bude rozložena do tří dnů a bude sestávat ze tří disciplin - drezúry, maratonu a jízdy s překážkami (parkuru). Zpočátku byly pořádány soutěže pouze pro čtyřspřeží, později byla přidána i kategorie pro dvojspřeží a jednospřeží. V současnosti jsou oficiální soutěže otevřeny i pro poníky. Největší počet účastníků má na jednotlivých závodech většinou soutěž jednospřeží, nejokázalejší a nejprestižnější kategorií však stále zůstává soutěž čtyřspřeží.

drezura
Tato disciplína probíhá v prvním dnu souteže na typicky travnatém obdélníku o rozměrech 40 x 100 metrů. Každý soutěžící musí v rámci soutěže zajet předepsanou drezurní úlohu, která obsahuje přesně specifikované pořadí jednotlivých prvků. Drezuru lze prohlásit za disciplínu estetickou, jejímž cílem je dosažení harmonického rozvoje fyzických schopností koně a koordinace celého spřežení. Díky postupnému tréninku se kůň stává klidným, pružným a poddajným, stejně jako sebejistým, pozorným a nadšeným pro svoji úlohu. V soutěži je sborem rozhodčích posuzován styl, přesnost provedení předepsaných úloh a všeobecná ovladatelnost koní. Důležitý je také jejich vzhled, stav zápřeže a kočáru, jakož i projev spřežení jako celku.

maraton
V druhém soutěžním dnu se zpravidla koná maraton, který je pro koně fyzicky nejnáročnější částí soutěže. Zaměřuje se na fyzickou kondici, vitalitu a sportovní formu koní, dále pak na úroveň jízdy, kvalitu kroku a všeobecnou úroveň vozatajských schopností soutěžícího. Maraton je většinou dlouhý asi 15 km a doba absolovování všech jeho částí činí asi 90 minut. Tato soutěž začíná “zahřívací” částí, kdy musí spřežení projet určenou trasu volným chodem a v určeném časovém úseku. Druhou, krokovou část je možno považovat za nejjednodušší, i v ní však lze nasbírat trestné body za nedodržení chodu. Nakonec následuje finální úsek soutěže s maratonními překážkami, které zahrnují průjezdy bránami, ostrými zatáčkami, vodou či strmými kopci s cílem dosažení co nejlepšího času.

parkur
Závěr soutěže patří parkuru, který se koná na uzavřeném kolbišti. Testuje fyzickou kondici, poslušnost a pružnost koní po maratonu, stejně tak jako zručnost a dovednost jezdce. Disciplína obsahuje maximálně 20 překážek, z nichž některé mohou být kombinované. Spřežení musí projet mezi kužely, označujícími překážky, a pokud možno “čistě” – tedy bez shození balonků umístěných na kuželích. Vše se navíc musí podařit v rámci určeného časového limitu, což celou věc značně komplikuje a nedodržení času může mnohdy přinést více trestných bodů než shozené balonky. I když parkur není adrenalinovou záležitostí jako maraton, dokáže často celkovým pořadím pořádně zamíchat a v žádném případě jej nelze podcenit…